Magistr tyhle neplánované audience nenáviděl, a rozhodně nebyl sám. Jednat se sultánem bylo jako tahat karty a doufat, že zrovna na vás dnes nezbyde černý Petr. Ta chmurná šance tu visela nad hlavou úplně každému, nikdy jí nebylo možné zcela uniknout. Dalo se jen kličkovat, moc nevystrkovat hlavu a obezřetně volit slova, a přesně to také hvězdář dělal. Dobře věděl, že všichni leží před sultánem jako ančovičky vyskládané na talíři, odevzdaně čekající, na kterou z nich dostane chuť. A dnes pravděpodobnost rozhodně nebyla na pokladníkově straně.

„Pane Dahe! Magistře, pojďte dál!“ vyzval je zvučný hlas. Hvězdář pokorně sklonil hlavu a pomalu vešel do sálu, který se topil ve tmě těžké vůní kadidla a nejrůznějších lahůdek. Koutkem oka na stole zahlédl čerstvé ústřice, čtveřici nadívaných křepelek s karamelovou omáčkou a malou čokoládovou fontánu, vedle níž stál model paláce složený ze zralého ovoce. Nechyběly ani drobné proužky žlutého melounu v místech, kde na skutečné fasádě visí vlajky.

Hvězdář si rukama sevřel vlastní kručící žaludek.

„Už jsem si myslel, že se vás nedočkám, pánové,“ prohlásil sultán ze svého rozložitého křesla. Tlusté prsty, ještě mastné od křepelek, si otřel do připraveného ubrousku, než se natáhl po jedné z hroznových věžiček.

„Představte si, co se mi dnes stalo! Taková legrační příhoda. Kapitán policie mi oznámil, že mu muži hrozí odchodem, protože už druhý měsíc nedostali zaplaceno. Jak to, ptám se? Pane Dahe?“ Pokladník se pokusil naprázdno polknout, ale nedokázal to. Útěk, překřikovaly se jeho myšlenky jako hejno racků, vydrž, a už zítra budeš moct volně dýchat!

„Je, je to pravda, vaše Veličenstvo,“ vykoktal, „stav pokladny není zrovna…“